Naděje pacientů skrze víru
"Primitivní" medicína je při využívání mysli ve skutečnosti mnohem sofistikovanější než ta naše. Možná je to tím, že zná méně léků, jež účinkují i bez pomoci placebo efektu.
Robert Müller, asistent generálního sekretáře Spojených národů a autor knihy Nejvíc ze všeho mě naučili štěstí (Most of All They Taught Me Happiness), psal o delegátovi z Afriky, kterému lékař v New Yorku diagnostikoval rakovinu a předpověděl maximálně rok života. Ten delegát řekl Můllerovi a ostatním přátelům, že pojede domů umřít. Že ale požádá své příbuzné, aby jim dali vědět, kdy bude pohřeb, a oni se mohli zúčastnit. Přešlo osmnáct měsíců. Vzhledem k tomu, že od něj neměl žádné zprávy a předpokládal, že delegát tedy zemřel, zavolal Müller do rodné vesnice delegáta, aby zjistil nějaké podrobnosti. Byl příjemně překvapený, když uslyšel muže samotného, který zněl po hlase docela zdravě.
Brzy po návratu domů, jak mu delegát vysvětlil, za ním přišel místní doktor a řekl mu: „Vypadáš, že tě něco trápí.“ Když se dozvěděl příčinu, požádal ho, ať za ním přijde druhý den do chatrče.
Šaman začal léčbu jednoduchým symbolickým gestem. Z obrovského kotlíku odkapal do hrnku nějakou tekutinu a prohlásil: „Tento hrnek představuje část mozku, kterou používáš. Kotlík je ten zbytek. Naučím tě, jak ten zbytek používat.“ Dnes je muž naživu a zdravý.
Netvrdím, že bychom měli technologie západní medicíny vyměnit za ranější formy, ale žádám, abychom se otevřeli daru léčení, který máme všichni v sobě. Stále a znova nám psychologové připomínají, že většina z nás využívá jenom zhruba deset procent mozkové kapacity. Využijme tedy, tak jak to učil šaman, těch dalších devadesát procent. Věda říká, že abychom mohli uvěřit, musíme uvidět, ovšem musíme také věřit, abychom viděli. Musíme být vnímaví k možnostem, které věda ještě neuchopila, nebo nám proklouznou mezi prsty. Je absurdní nevyužít fungující léčbu jen proto, že jí ještě nerozumíme.
Otevřená mysl je poznávacím prvkem všech lékařů, kteří mají skutečný zájem pacientovi pomoci.
Doktor William S. Sandler, jeden z hlavních propagátorů farmakologické léčby z počátku dvacátého století, po mnoho let studoval „léčbu myslí“, jak to tenkrát nazývali. V úvodu k sérii článků v Ladies' Home Journal v srpnu 1911 napsal:
Míval jsem populární přednášku, která ukazovala pošetilost těchto „léků“, ale zjistil jsem, ie z řad senzitivních osob jsem nikdy nikoho nepřesvědčil. A po celou tu dobu tyto systémy nepřestávaly uzdravovat pacienty, které já jsem nevyléčil, a ani vyléčit nemohl.
Sadler otevřel svou mysl, pořádně téma prozkoumal a dospěl k přesvědčení, žesíla sugesce, přestože není všelékem, je cenným spojencem farmacie, chirurgie a hygieny.
Placebo efekt závisí na pacientově důvěře v lékaře. Nabyl jsem přesvědčení, že tento vztah je z dlouhodobého hlediska důležitější než jakýkoli lék či léčebná metoda.
Psychiatr Jerome Frank z Univerzity Johna Hopkinse nalezl základ pro tuto domněnku ve studii z roku 1969 provedené R. C. Masonem, G. Clarkem, R. B. Reevesem a B. Wagnerem, které se účastnilo devadesát osm pacientů po operaci od- chlípnuté sítnice. U jednodivých subjektů byly před operací posuzovány nezávislost, optimismus a víra ve svého lékaře. Pacienti s vysokou mírou důvěry se hojili rychleji než druzí.
Aby si vytvořili mezi sebou vztah založený na důvěře, musí se lékař i pacient dozvědět něco o přesvědčení toho druhého. Lékařova důvěra v určitou léčbu může být negována pacientovým nevysloveným odmítáním. Proto studuji kresby a sny pacientů, abych se dozvěděl nevědomé pocity týkající se léčby. Jinak bych mohl vybrat něco, co bych považoval za úžasnou léčbu, ale potýkal bych se se všemi možnými nežádoucími účinky, takže nakonec by se muselo s léčbou přestat. Pacient tuto léčbu možná nechtěl už od samotného začátku, ale neměl odvahu mi to říct, nebojí odmítal na nevědomé úrovni. Když však mám kresbu, která ukazuje, že pacient vnímá léčbu jako jedovatou či škodlivou, můžeme se od tohoto bodu odrazit. Můžeme se pokusit změnit pacientův přístup k léčbě, nebo vybrat odlišnou formu terapie. Pozitivní kresba od ustrašeného pacienta může také pomoci vyřešit jeho strach a začít s léčbou.
Přesvědčení lékařů a pacientů sice působí jedno na druhé, ale těla pacientů reagují přímo na své vlastní názory, nikoli na mínění doktora. Lékaři bývají více zaměření na logiku, méně flexibilní, více se spoléhají na statistiku a neoplývají tolik nadějí jako jejich pacienti. Když doktorům dojdou léčebné prostředky, je větší pravděpodobnost, že to vzdají. Musejí si však uvědomit, že nedostatek víry v pacientovu schopnost uzdravení může tuto schopnost dramaticky omezit. Nikdy bychom neměli říkat: „Už pro vás nemohu nic udělat.“ Vždycky existuje něco navíc, i kdyby to znamenalo jenom si s pacientem sednout, popovídat a pomoci mu doufat a modlit se.
Zdroj: www.duchovno.doktorka.cz