Návštěvník z pohřbu

Tento zážitek se nám stal, když jsme jeli na meditaci. Na místo jsme dojeli o něco dřív a tak jsme šli do restaurace na kávu. Bylo tam jen pár lidí. Po chvíli přišel muž v obleku. Objednal si pivo a pozoroval nás. Docela mě znervózňoval jeho pohled. Vypadalo to jako by něco chtěl. Dělala jsem, že tam není a povídala si s Richardem. Zanedlouho jsem si zašla na toaletu, a když jsem se vrátila tak mi Richard řekl, že s tím mužem hovořil. Prvně se ho ten muž zeptal kolik je hodin. Na to mu Richard odpověděl a zeptal se ho co tu tak sám dělá? A muž v obleku mu řekl, že si odskočil z pohřbu na pivo. Dopil tedy zbytek svého piva a odešel. Bylo to zvláštní. Chvíli jsme si o tom ještě povídali, když jsem si všimla, jak Richard rudne v obličeji. Pobídla jsem ho, ať si skočí na toaletu. Tak i učinil, a když se vrátil zpátky ke stolu tak jsem ho málem nepoznala. Nevypadal vůbec jako můj Ríša. Obličej měl oteklý a rudý s výrazem ďábla. Snažila jsem se uklidnit, abych mohla zjistit co se děje. A zjistila jsem, že ten muž v obleku s tím má co do činění. Dovedl totiž sebou na pivo i duši toho právě zemřelého, kterému byl na pohřbu. A tím, že je Richard médium, do něj prostě vešla, aby dala o sobě vědět. Tak se ji povedlo na sebe upozornit. Potom byl už čas odejít na meditaci. Zaplatili jsme a šli. Řekla jsem v duchu té duši zemřelého, že o ní víme, ale teď se jí věnovat nemůžeme. Že jdeme na meditaci tak ať nás nechá a ozve se až později. Během meditace stejně nedala pokoj. Chytala mě za nohy a pořád se hlásila o pozornost. Jakmile meditace skončila, odebrali jsme se před odjezdem domů ještě na kávu. Tam se nic nezměnilo, pořád mě chytala za nohu a k tomu se ještě přidal pocit chladu a následně husí kůže. Nedalo se v klidu sedět a tak jsme se rozhodli, že půjdeme k autu a pojedeme domů. Pár kilometrů byl klid. Najednou na nás začala blikat auta v protisměru, aniž by k tomu měli důvod. Poslouchali jsme hudbu z rádia a z ničeho nic se hudba zesílila na maximum. Hrozně jsme se lekli. Podívali se mlčky na sebe a rádio ztišili tak jak původně bylo a pokračovali v cestě. Když po několika kilometrech se to opakovalo asi ještě dvakrát tak jsem to tak nechat nemohla. V duchu jsem se tedy zeptala, co duše žádá. Neodpověděla. Za chvíli, měl Ríša divné pocity po těle. A tak jsem mu řekla, aby si je srovnal a že provedeme komunikaci se zemřelým za jízdy. Souhlasil. Vypadalo to takto. Já kladla otázky v duchu tak, aby odpovědi byli jen ano či ne. Tak jsem se ptala, jestli je to duše zemřelá, jestli může odejít, kdo jí z nás může pomoci, jestli já nebo Richard. Takto jsem se vyptávala a Richard jen odpovídal ano, ne. Nakonec jsme se dobrali toho, že tady ještě musí něco vykonat a pak sama odejde. A tak jsme si návštěvníka z pohřbu dovezli až domů. Tam již byla komunikace přímá. Sdělil mi, že musí být u mého syna. Měla jsem z toho přirozeně obavu. Co mu jako chce? Poté co jsem se ujistila, že mu neublíží, tak jsem svolila, že s mým synem může zůstat. Tyto bytosti nemohou lhát. Vždy musí mluvit pravdu. Ale pokud neodpovídají na vaše otázky tak s nimi nemluvte a důrazně jim řekněte, ať odejdou. Opověděl, že mu neublíží a tak jsem souhlasila i když jsem vůbec netušila co má v úmyslu. Po pár dnech se syn začal pozitivně měnit a já obavy už neměla. Vše bylo v pořádku. Když jsem po čase chtěla zjistit, jestli je pořád v přítomnosti syna, už byl pryč.
Tímto zážitkem bych chtěla ukončit setkání s těmito bytostmi. Snad jste dostali alespoň trochu představu o tom, jací jsou.