Umíme být vděční?

Loď se potopila v silné bouři. Přežili jen dva cestující, přátelé, kterým se podařilo doplavat na nevelký, zcela pustý ostrov.

Když viděli, jak pustý a vyprahlý je kus země, na kterém se zachránili, přátelé se shodli, že jim opravdu nezbývá nic jiného, než modlit se o přežití k Bohu. Rozhodli se, že každý se bude modlit na jedné půlce ostrova, aby modlitby jednoho nerušily účinek modliteb toho druhého. Co kdyby Bůh usoudil, že pomoc si zasluhuje jenom jeden z nich? A tak šel každý na svou polovinu.

Ze všeho nejdřív prosili o jídlo. Následující ráno jeden z mužů spatřil na své polovině ovocný strom, obsypaný plody. Dosyta se jich najedl. Avšak ta půlka ostrova, kde byl druhý muž, se nijak nezměnila.

Po týdnu se první muž cítil osamělý a modlil se, aby mu Bůh seslal ženu. Druhý den po ránu ztroskotala v dohledu ostrova další loď – katastrofu přežila jediná žena. Doplavala na tu půlku ostrova, kde se usadil první z mužů. Na druhé půli ostrova se stále nic nezměnilo.

Brzy se první z mužů postupně modlil kvůli domu, kvůli šatům, pak chtěl víc jídla. Každý další den se všechno, oč žádal, jako zázrakem objevilo na jeho půlce ostrova. Druhý z mužů však stále neměl nic.

Nakonec se první z mužů modlil kvůli lodi, aby se svou ženou mohl z ostrova odplout. A ráno skutečně viděl loď kotvící u jeho půli ostrova. Nalodili se. První muž se rozhodl odplout bez přítele. Říkal si, že když Bůh nesplnil žádné z jeho přání, určitě si jeho záchranu nepřeje.

Už už se chystal vytáhnout kotvu, když vtom zahřměl z nebes hlas: „Jak to, že svého druha necháváš na ostrově?“

„To přece byly moje modlitby, které mě zachránily! Ani jednu jeho modlibu jsi nevyslyšel, nic jsi mu nesplnil!“

„Mýlíš se“, zaburácelo hněvivě z nebes. „Tvůj přítel měl jen jedinou prosbu a tu jsem mu splnil. Kdyby jí nebylo, nesplnilo by se ani jediné z tvých přání.“

„Nerozumím ti, vysvětli mi to. Co si tedy přál?“, volal muž z lodi ustrašeně k nebesům.

„Přál si, aby tvé modlitby byly vyslyšeny a všechna tvá přání se splnila.“

POUČENÍ: Pamatujme si, že to, čeho se v nám v životě dostává, jsme si nezasloužili jenom my sami. Za mnohé vděčíme svým blízkým, přátelům, známým a někdy i neznámým. Naše úspěchy nepatří jenom nám. Nezapomínat a být vděčný je povinností každého člověka.

Zdroj: www.pronaladu.cz